Tomáš: Rád říkám věci naplacato
Tom přišel do manicy ze sportovního prostředí. Byl to pro něj docela skok, ale hodně rychle se v tom naučil plavat. Po hlavě se pustil do korporátního světa i technicky složitých úkolů. Jinak rád čte, kouká na filmy, ve kterých se nic neděje a pěstuje jahody. No, radši si to přečtěte.
Jak ses dostal do manicy?
Jednoduše se to tak sešlo. Před rokem jsem skončil s vodním slalomem, kterému jsem se věnoval víceméně od malička a v posledních letech na profi úrovni. Měl jsem bakaláře vodního hospodářství ze stavebky na ČVUT, ale věděl jsem, že jít do stavebnictví není úplně pro mě. Chtěl jsem zkusit něco, kde je větší prostor pro kreativitu a kde není člověk tolik vázaný na přesné pracovní postupy a dodržování norem. Přes loňské léto jsem se snažil si utřídit co by mě vlastně bavilo a jakým směrem se vydat.
Tak jsem se rozhlížel po různých inzerátech a nabídkách práce a vyskočil na mě úplně náhodou inzerát manicy, že hledají nové kolegy. Když jsem si ho přečetl, tak jsem nesplňoval skoro žádné požadavky vyjma chuti učit se nové věci. Veškeré moje zkušenosti z IT vycházely z hrubého zacházení s 386-kou, kterou mi kdysi dávno koupili rodiče. Normálně bych proto podobný inzerát asi zase zavřel, ale ten den jsem si řekl, že to prostě zkusím. Asi za čtrnáct dní mi přišlo pozvání na pohovor.
Jak to probíhalo?
Musel jsem si koupit košili, nové kalhoty, nechat se ostříhat a šel jsem to zkusit. Na pohovoru jsem se viděl s Matějem Rešlem a Aničkou Procházkovou. Do té doby jsem zažil u pohovorů hodně formální jednání. Tady to bylo trochu jinak. Matěj mě odrovnal hned z fleku svojí přípravou a tím, jak si mě proklepnul. Začal s výčtem mých sportovních úspěchů a já si připadal vlastně trochu divně, protože pádlování pro mě bylo vždycky mnohem víc o dobré partě kolem vody, než o zisku medailí. Anička mi představila manicu, jako takového překladatele mezi zákazníkem a světem IT s tím, že v podstatě každý projekt je jiný a na každém se člověk naučí něco nového. Jak oba o manice mluvili, tak bylo vidět, že je to pro ně něco víc. Až později jsem se dozvěděl, že Anička, je tu v podstatě od začátku. Hodinu jsme si fakt dobře povídali. Odcházel jsem s pocitem, že už to pro mě není jen o tom to zkusit, ale že bych byl vážně rád, kdyby to vyšlo. A nevím jak, ale nakonec se to povedlo a jsem tady už necelý rok.
Jak ses tu zabydlel?
Během prvních pár týdnů se ukázalo, že to, co se mi líbilo u vody, tady platí taky. Dobrá parta. Můžete mít sebelepší místo, ale pokud nemáte kolem sebe ty správné lidi, tak to nebude nikdy fungovat. A to je i hlavní důvod, proč mě to tu tak baví. Navíc mám možnost se dostat k velkým projektům, aniž bych předtím musel dva roky nosit kafe na meetingy a čekat, až dostanu důvěru. Tady jsem ji dostal v podstatě hned. Samozřejmě, že je to i tlak, a občas si říkám, jestli to všechno zvládnu. Naštěstí mám pocit, že pokud by šlo něco do háje, tak jsou kolem mě lidi, kteří mě podrží, a nakonec to zvládneme.
A to už se dostáváme k tomu, co vlastně v manice děláš?
Začal jsem pracovat v týmu Aničky Procházkové a ze začátku jsem pomáhal s designem a vkládáním obsahu pro intranety nebo vzdělávací portály našich zákazníků. Do toho jsem jí pomáhal s různým testováním. Tím jsem se hodně naučil a zažil si lépe některé aplikace z Office 365. Postupně jsem dostával důvěru a začal připravovat návody, videotutoriály a v poslední době také začal školit. To je velká zkušenost. Není to jen tak se postavit před skupinu lidí a v dobře strukturované a záživné formě jim předat vědomosti, které jim můžou usnadnit každodenní práci.
Do toho se setkávám se zákazníky v rámci přípravy komunikačních kampaní souvisejících s adopcí nástrojů ze světa Office 365, ale i v případě, kdy potřebují navrhnout řešení na míru v podobě customizované aplikace.
Jaký projekt tě zatím nejvíc bavil nebo ti nejvíc dal?
Hodně zajímavá je pro mě série školení a webinářů, které probíhají a které připravujeme. Roman Cabálek říká, že se člověk nejvíc posouvá, když vystoupí ze své komfortní zóny. Tady to rozhodně platí. Doufám, že vystupuji jen z komfortní zóny, a přitom zůstávám v té kompetentní. 🙂
Na co se hodně těším a co mě baví je příprava videí, které by měly vtipnou formou poukázat na nadužívání e-mailů. Posíláním mailů vzniká spousta paradoxních situací a věcí, které lidem ve výsledku jen ztěžují život a komplikují každodenní práci. Ale oni jsou už na jejich používání tak navyklí, že je to ani nenapadne. Přitom v současné době existují pro každodenní komunikaci mnohem lepší nástroje, které reflektují nároky dnešní doby a přinášejí ve výsledku mnohem pohodlnější platfomu pro vzájemnou spolupráci. S Kubou Zemanem máme zatím draft scénářů a teď je na nás naše nápady přetavit v hit internetu.
Po technické stránce je pro mě strašně zajímavý projekt u jednoho zákazníka, pro kterého navrhujeme aplikaci pro vyhledávání dokumentů napříč širokou a typem dokumentů poměrně barvitou škálou znalostní báze. Cílem je sestavit řešení, které pomůže poradci na přepážce v krátkém čase reagovat na dotazy klienta. Navrhli jsme aplikaci, která umí díky kombinaci filtrů, klíčových slov a fulltextového vyhledávání vybrat fragmenty z metodických dokumentů, které reálně mohou obsahovat několik desítek stránek. Zaměstnanec se díky tomu rychle dostane k odstavci popisujícím hledanou situaci. A to není zrovna jednoduchý úkol.
Byl to z vody do manicy velký skok?
Vlastně ano. Nikdy předtím jsem se nesetkal s korporátním životem. Dřív jsem jezdil na vodě a ta mě naučila respektu. Na vodě to funguje tak, že když už si člověk myslí, že už má všechno na háku a všechno umí a zajede, tak přestane dávat pozor a voda mu hned dá jasně najevo, že to tak není. Dost rychle mu vysvětlí, že člověk je vlastně hrozně malinkej. Pohyboval jsem se v prostředí, kde se vždycky všechno říkalo naplacato.
A najednou spolupracuju s korporáty. A teď je pro mě neuvěřitelný vidět tu zákulisní politiku a to, že některý věci nejdou a neřikaj se, protože maj politickej důvod, kterej se schovává za rozhodnutíma. To je pro mě fakt novej svět a velká zkušenost. Na jednu stranu zajímavá a na druhou trochu smutná.
Jak na tu komunikaci s klienty teda jdeš?
Mě se to naštěstí až tak netýká. Já jsem na druhé straně. Můj úkol je navnímat prostředí zákazníka a až potom přicházet s návrhy. Dávám mu prostor o věcech přemýšlet a debatovat. Nemám pocit, že je dobře chytračit a nutit někoho do řešení, které vidím já, jako to správné. Dobré je netlačit na pilu. Do ničeho nikoho nenutit. Vždycky dopadá líp, když si klient sám vybere, jak danou problematiku vyřeší. A může to být i na základě znalostí a doporučení od někoho, kdo tomu třeba rozumí víc než já.
Jaký je tvůj největší životní úspěch?
Tenhle dotaz je pro mě takovej definitivní, a tak bych přidal „do teď“. Protože já věřim, že ještě nějaký úspěchy přijdou. Ale v tuhle chvíli bych zmínil, že si strašně cením toho, že jsem mohl se svojí kapelou vystupovat v Dejvický Nádražce. V kapele jsem byl opravdu platným členem. Skládal jsem skoro všechny texty. Hrál sem tam na sirky a na krabici od pizzy. A byl to neskutečnej odvaz.
A pak bych chtěl otevřít novou otázku a to: Co mě baví?
Mě hrozně baví kouř. 🙂 Možná to zní trochu jako že jsem blázen, ale prostě hrozně se mi líbí, když natáhnu ruku a nevidim jí. Taky mě bavěj filmy, baví mě hodně číst, baví mě hudba napříč všema žánrama. Bavěj mě filmy, ve kterých se nic neděje, protože se mi zdá, že to nějakým způsobem simuluje život. Protože až v rutinních situacích se často ukazuje, jaký lidi vlastně doopravdy jsou.
Taky jsem trošku zahradník. Chtěl bych mít zahradu. Zatím jí nemám. Ale nenechal jsem se odradit a hospodařím na balkóně. Mám tam rajčata, bazalku, jahody a pěstování mě prostě baví.
Baví mě sport a teď na něj nemám moc čas. A taky mě baví jídlo, takže trochu tloustnu a to mě nebaví. Nebaví mě, že mi roste břicho. Ale nějak jsem si řekl, že není potřeba mít na břiše six pack, když můžu mít bábovku. A Bábovka je taky hezká.
