Helena: Všechny moje role mě baví

Helena je příkladem toho, že být maminkou a přitom hrát klíčovou roli v řízení firmy není nemožné. Taky to ale není samo sebou. O rodičovství, ale taky třeba o tom, že celý život je vlastně jedna velká škola je tenhle rozhovor…

Co máš na starosti v manice?

V manice mám rolí víc. První je role konzultační. V praxi to znamená, že sedím v týmu, který se skládá z lidí od klienta a z manicy. Po dobu projektu si všichni oblékneme jeden dres a jedeme z kopce. Obsahově se teď točím kolem projektů, které mají společný jmenovatel: Cloud. Jde nám o to, aby služby a inovativní vychytávky v Cloudu byly dostupné i ve velkých korporacích. Možná to zní jednoduše, ale v praxi to znamená, že stavíte nové korporátní IT a to už tak snadné není.

Druhá velká role je v managementu manicy. Tady jsou to témata jako strategie firmy, finance, obchod a rozvoj našich mravenců. Obě role mají společné to, že mě nutí neustále přemýšlet a učit se. A ještě jednu věc mají obě úlohy společnou – obě mě baví. Obecně se ráda rozvíjím ať už v oblasti cloudu, vymýšlení a nastavování nových procesů nebo v komunikaci s lidmi.

Kdo jsi doma?

Doma jsem maminka a partnerka. A protože doma je u mě náš dům, tak ještě přihodím, že jsem taky dcera. Máme totiž dvougenerační dům. Ale jestli mě v manice učí obě mé role, tak doma je tím hlavním podnětem má dcera. Pokaždé když už si myslím, že vím jak na ni, ukáže mi, že se mýlím. A když už se některé věci zaběhnou a fungují, povyroste a všechno je zase jinak. A nemám tím na mysli jen nový šatník. Poskládat práci, rodinu, kamarády a koníčky v jedné dekádě pro mě znamenalo tak trošku ubrat na očekávání, ale neměnila bych.

Změnila jsi něco i v pracovním životě?

Hodně let jsem byla zvyklá běhat solo „pracovní sprinty“. Být sólový hráč. Za poslední rok jsem ale pochopila, že jenom tým lidí, kteří mají nadšení a chtějí, může být úspěšný. A tým je důležité motivovat, nováčky učit, vysvětlovat… Neříkám, že to umím na jedničku. Ale jako osobní úspěch beru to, že jsem tuhle jednoduchou pravdu jednou provždy pochopila, že za ten poslední rok povyrostlo několik lidí kolem mě, a že v tom mám taky troche prsty.

Co bys poradila někomu, kdo poprvé v životě začíná řídit tým?

Asi by záleželo na složení týmu. Já mám to šteští, že v mých týmech se pohybují velmi schopní lidé. Takže to klasické “řízení” není třeba a v důsledku by ani nefungovalo. Já to chápu spíše jako moderování. Dát prostor různým lidem s různými nápady a směrovat společné brainstormingy tak, abychom vytvořili tu nejlepší možnou strategii nebo konkrétní produkt. A teď ta kratší rada: Pokora. Respekt. Cíl. A ego nechte doma.

Co kdybys měla jmenovat nějaký osobní úspěch?

Dcera. To, že je usměvavá, zdravá, přátelská, má velké srdce a má mě ráda. Možná to bude znít banálně, ale ve chvíli, kdy jste v roli jediného (single) rodiče, je i každodenní rutina velká výzva. Ale abych byla fér, je to sdílený úspěch. Hodně zásluh na tom mají moji rodiče, kteří jsou mi velkou oporou a posledních pár měsíců i moje nová láska, ale pssssst….

Představ si, že můžeš lusknout prsty a teď hned něco v manice změnit..

Líbilo by se mi mít ve firmě svět, kde každý pracuje na své maximum. A tím maximem nemyslím od úsvitu do soumraku. Bylo by fajn, abychom všichni znali tu svoji hranici, své maximum. Věděli, kdy v práci zvolnit, nabrat sílu a energii mimo pracovní život, tak abychom měli uspokojené i ty další potřeby, nejen tu profesní. A taky abychom věděli, že zadarmo úspěch nepřichází a občas je zapotřebí “zamakat”. Líbilo by se mi, kdyby se nám všem dlouhodobě dařilo držet si to své pracovní maximum. Být pod zdravým tlakem, který je produktivní a nedostávat se pod ten “špatný” stres.

Jak se toho špatného stresu zbavuješ, kdy už přeci jen někdy přijde? Jak relaxuješ?

Relaxace je hodně často zmiňovaná v souvislosti s meditací nebo jógou. A protože jsem stresař, tak se snažím těmto aktivitám věnovat určitý prostor. Protože jsou ve finále účinné. Ale přiznám se, že mě nedokážou zatím pohltit, nejsem ve „flow“. To se dostavuje spíš ve chvíli, kdy jedu v terénu mimo sjezdovky na lyžích, proháním se na kole nebo třeba skáču se svoji holčičkou na trampolíně. A abych nebyla za Mirka Dušína, ta občasná sklenka plného červeného do toho seznamu patří také.

Kdybys mohla dát manice něco k narozeninám, co by to bylo?

Štěstí. Ten zbytek už si ji mravenci “dají” sami.

0 Odpovědi

Zanechte odpověď

Chcete se zapojit do diskuse?
Neváhejte vložit komentář!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..