Ondřej Bukovjan: „Všichni kolegové na projektu potřebují znát hady.“
Do manicy přišel náš projekťák Ondřej Bukovjan z prostředí velké nadnárodní firmy (no dobře, nebudeme to opisovat, přišel přímo z Microsoftu). A na kulturu malé firmy, kde všechno šlape jako švýcarské hodinky, si rychle a rád zvykl. Jaké nástroje mu pomáhají uřídit velké projekty? Co znamenají ti hadi z titulku? A kdo je Ondřej ve svém volném čase?
Ondřeji, v manice už nejsi úplný nováček, tak nám řekni, jaká je náplň tvojí práce.
Jsem Project Manager, takže řídím partu lidí, která pracuje na projektu. Logicky se musí udržet návaznost jednoho díla na druhé, protože vlastně skládáme dohromady takové lego. Hlídám, aby se mi kolegové nerozutekli. V zásadě potřebuju jediné, aby si na každém projektu všechno hezky sedlo v čase a prostoru a ideálně i za předem dohodnutých podmínek.
Odkud a proč jsi přišel do manicy?
Do manicy jsem přišel z korporátního prostředí. Čtyři roky jsem pracoval pro Oracle a necelé 4 roky v Microsoftu. Po těch skoro osmi letech jsem se chtěl zase vrátit blíž k zákazníkům, zažít si prostředí menší firmy poskytující služby. A hlavně proto, že jsem s manicou už dříve spolupracoval. Všichni, koho jsem tam znal, byli super, féroví lidé. Vládne tu přátelský kolektiv. Ta skvělá parta je skoro legendární.
Zníš opravdu nadšeně! Co tě na tvé práci nejvíc baví?
Člověk tu nemá šanci zakrnět, protože každý projekt je úplně jiný. Rozsahem, časováním, jinými lidmi, kteří na projektu pracují. Na začátku jsem si myslel, že budu dělat pořád dokola stejnou práci. Ale vůbec to tak není už z podstaty věci. Každý projekt je úplně o něčem jiném.
Někde je to úzká komunikace s partou 3–4 lidí. A za půl roku se na tom nic nezmění. A jinde, viz můj aktuální projekt, komunikujeme s lidmi ze 3 zemí, máme tam zhruba 10, možná i 15 týmů. Z tohoto pohledu je to veliká škola. A mě na tom baví, že to pro mě není nějaký velký úkrok stranou z mojí komfortní zóny. Pracuju se sehranou partou lidí. Mám super šéfa. Já jsem fakt spokojený!
Co tě baví naopak nejmíň?
V manice?
Ano, v manice.
Na to jsem tady moc krátce. Ale řeknu ti, co mi obecně (ne)funguje. Jakmile pro někoho pracuju, tak vím, kdo mě platí. Pokud ten člověk má přirozenou autoritu, pokud to, co říká, je podložené roky zkušeností a dává to smysl, tak jsem s tím přirozeně v pohodě. Nemám s tím žádný problém a pracuju v tom rád. Jakmile mi někdo na sílu tlačí, že mám něco udělat, a smysl to nedává, tak vznikají třecí body. Víš? Nemám rád, když mi někdo zadává práci beze smyslu jen proto, že mi ji ze své pozice zadat může.
Ale takhle to v manice nefunguje. Je tu velmi sehraná parta dospělých a zkušených lidí a vždycky se nějak dohodneme.
Na čem aktuálně pracuješ?
Teď aktuálně dělám u dvou velkých klientů hlavně na migraci z jejich starého prostředí do prostředí Microsoft 365. A s tím ruku v ruce také vytváříme pro jednoho z těch klientů nový intranet.
Jaký nástroj ze sady Microsoft 365 nejraději používáš?
Co se týče nástrojů, s kterými já jako projekťák pracuju, tak z podstaty věci jsou to Microsoft Teams. Na tom funguje celá manica. A naučil jsem se hodně využívat Planner a Project. To k té mojí práci prostě patří.
Trochu to zní, jako, že tě zkouším z Microsoft nástrojů, že?
Ne vůbec. Ten Project prostě dává smysl. Jakmile máš velký projekt, tak každý, kdo je v něm zapojený, chce tzv. znát hady. Chce vidět kudy vedou cesty k cíli, časový harmonogram. A já osobně si myslím, že na tohle ještě nikdo žádný lepší nástroj nevymyslel. Klidně mě opravte.
A na cokoliv menšího jsem se naučil používat Planner, protože ho má každý k dispozici, je uživatelsky přívětivý, totálně blbuvzdorný a je jednoduché s ním pracovat.
Co považuješ za svůj největší úspěch v manice?
Jednoznačně je to práce, za kterou jsme dostali Microsoft Award za rok 2019 v kategorii Kulturní změna v organizaci s využitím Microsoft technologií.
S lidmi z téhle společnosti trávím na telefonu kumulativně i celý pracovní den týdně. Takže poměrně hodně času. A není to tak, že jen zaskřípu zubama, že s nimi už zase musím něco řešit. Na ty schůzky se normálně těším, protože je na druhé straně parta fajn lidí. Krásně se s nimi pracuje.
A tohle mě na té práci hodně baví. V Microsoftu jsem byl v podstatě odstřižený od zákazníka. Naopak v manice toho zákazníka, který v podstatě platí za každou minutu mojí práce, reálně vidím, znám ho. A on zná mě, vidí, kdo se podílí na jeho úspěchu a cestě kupředu. Je to pro mě moc příjemné.
Kdo jsi mimo manicu?
No… Jak do toho skočit? Mám práci na plný pracovní úvazek, druhý můj „úvazek“ je rodina a dům (kdo má dům, tak ví, že kolem něj je potřeba skákat v podstatě pořád). Takže, když mám čas, a moc ho není, jdu na krav maga.
Tréninky krav maga mám na pravidelné bázi, protože nad sebou pak mám ten bič. Chodit jen tak sám do posilovny by mě nebavilo, neudržel bych si sám disciplínu. A mám sedavé zaměstnání, takže abych doslova neshnil, potřebuju se hodně hýbat.
Proč sis z bojových sportů vybral zrovna krav maga?
Já jsem si vyzkoušel vlastně všechna tradiční bojová umění – karate, kendó, capoeira – dělal jsem toho řadu. Ale třeba z capoeiry jsem věkem a nějakou flexibilitou už těla vypadl. A krav maga mi dává dvě základní věci. Vyhovuje mi sebeobrana. A je fyzicky a vytrvalostně tak moc náročná, že mi pomůže vypustit páru.
Dobře, a co ta divočina? Co nejzajímavějšího jsi zažil?
Dřív jsem se hnal do poznávání lokalit okolo České republiky. Ale podívej se, kolik krásných míst máme tady u nás. Vezmi si třeba České Švýcarsko, Boubínský prales… Nejsou to místa, kde se můžeš urvat z řetězu, člověk tam musí respektovat, kde všude může a nemůže šlapat. Ale je tam krásně.
Takže si většinou najdu na mapě nějakou zalesněnou oblast, zapíchnu tam prst a prostě vyrazím. Ideální je být na takovém místě sám. A jsou pořád místa, kam dnešní pohodlný člověk prostě nepáchne. Takže můžeš najít hromady hub, protože až tam nikdo nedojde, taky třeba i kosti jelenů atd.
Zmiňoval jsi České Švýcarsko. To zrovna letos asi nebyla lokalita, kam by nikdo nejel…
České Švýcarsko doporučuju uprostřed zimy za hustého sněžení. Potom tam narazím na jednu, dvě, dvojice. Jinak liduprázdno. V sezóně je to ale „václavák“. S tím se musí počítat. Pokud něco chceš, tak tomu musíš uzpůsobit i styl, jakým do toho skočíš.
Já sem dřív rád jako hobby fotograf fotil zvířata. Chodil jsem do Zoo v 7 ráno ve všední den, potkával jsem tam podobné blázny s teleobjektivy, protože v tuhle dobu tam nikdo jiný nechodí.
