Jirka: Problémy jsou jako šifry. Baví mě hledat řešení
Jirka dokonale kombinuje svoje záliby a práci. Hledání optimálního řešení pro klienta je nejdřív šifra (někdy možná i oříšek) a následně pak běh na dlouhou trať. Mnohdy i přes překážky. Ale právě tohle Jirku na jeho práci baví nejvíc – vyřešit problém a doběhnout do cíle. Tedy vidět, jaký má jím vymyšlené řešení přínos.
Jirko, vím o tobě, že jsi v manice konzultant. Ale to je asi tak všechno. Co tedy vlastně děláš?
Náš stream zprostředkovává kontakt mezi IT a byznysem. Klient přijde s nějakým problémem. Potřebuje například nastartovat projekt, řídit už rozjetý projekt, nebo potřebuje rovnou pomoct se zadáním. Tehdy přicházíme my a zjišťujeme, co klient potřebuje. Na základě potřeb klienta potom připravíme podklady pro ty lidi, kteří na tom potom opravdu budou dělat.
Můžeš být trochu konkrétnější a popsat, na čem teď aktuálně pracuješ?
Co teď děláme, a co mě hodně baví, je vývoj interního zaměstnaneckého portálu. Je to velký projekt. Spolupracovali jsme s budoucími uživateli toho portálu. Ptali jsme se jich, co by se jim líbilo, jak by ten portál měl fungovat, co by měl umět.
Dál pracujeme s vývojáři a dáváme jim podklady, jak ten produkt vyvinout, aby fungoval dobře. Zároveň připravujeme komunikaci na budoucí uživatele portálu, ve smyslu, jak to mají používat, kde tam co najdou atd.
Další věci, které dělám, souvisí s cloudifikací – s převodem aplikací do cloudu. Vymýšlíme řešení, jak co nejjednodušeji převádět aplikace do cloudu.
Zní to, že se nenudíš. Co tě na tvé nejvíc baví?
Nejvíc mě baví to celé vymýšlet. Dostat problém a vymyslet, jak to celé poskládat, aby to fungovalo. Je to skoro jako šifra. A nejvíc mě na tom naplňuje, když vidím, že to naše řešení reálně někomu opravdu pomohlo.
Baví mě ta technicky kreativní práce. Nenakreslím pěkný obrázek, portrét. Ani by mě to nebavilo. Ale vymyslím, jak spolu budou komunikovat systémy a jak k tomu bude přistupovat uživatel, aby to pro něj bylo co nejpříjemnější. Není to o tom, že navrhneme například jenom hezký formulář. Chceme, aby to řešení bylo funkční, příjemné a nebyla to pro uživatele otrava.
Jak dlouho jsi v manice?
Přes rok a půl.
Co za tu dobu považuješ za největší úspěch?
Já během své práce hodně skáču z projektu na projekt. Ty naše projekty jsou hodně on-going, takže je trochu problém jmenovat nějaký jeden velký úspěch. Často uděláme něco drobného, přeskočíme na jiný projekt, zase něco někde uděláme… Třeba konkrétně ten uživatelský portál, který jsem zmiňoval, je už vyvinutý a dostává se do finální fáze.
Nicméně tenhle projekt byl dlouho ve fázi vývoje a pilotního provozu. Postupně jsme tam přidávali funkce, ale růst to byl pomalý a opticky se tam toho moc neměnilo. Najednou byl ale hotový, my jsme jej zpřístupnili uživatelům a viděli jsme to celé poskládané. Ten projekt jako by ožil, když se do něj přihlásily tisícovky uživatelů. To je fascinující. Takže jsem rád, když něco vymyslím a pak vidím, že je to funkční a může to pomoct obrovskému množství lidí. Nejsme ale zdaleka u konce.
Co tě naopak baví nejmíň?
Operativa. Dohánění lidí typu: “Dobrý den, poslal jsem vám e-mail, můžete se na to podívat?” Ona ta práce sama o sobě není jednoduchá a občas se stává, že velmi dlouho trvá, než od klienta získáme potřebné podklady. Potom máme práci výrazně ztíženou. Jak se říká anglicky: „Help me, help you“.
Jirko, kdo jsi, když se za tebou zavřou dveře od kanceláře?
Milující přítel, páníček a kamarád, co je pro každou srandu. Taky nevydržím celý den jen sedět doma nebo v kanceláři, takže prakticky každý den někde skáču, běhám…
A jaký sport tě baví nejvíc?
Těch je víc. Rád kombinuji individuální aktivity, abych si sám pročistil hlavu a sportování s přáteli. Miluji běhání. Už jednou jsem běžel půlmaraton a chtěl bych si to zopakovat. Ideálně bych chtěl běžet olomoucký půlmaraton letos v červnu. Olomouc mám moc rád, skoro 5 let jsem tam bydlel, takže bych se tam rád vrátil. A teď se třeba po dlouhé době vracím ke squashi.
Co považuješ za svůj největší osobní úspěch?
Vzali jsme si postupně domů dva kocoury z útulku a k tomu máme ještě jednoho nalezence z vesnice od mojí babičky. Každý má jinou povahu a osobnost, ale všichni si spolu rozumí. V útulku nám ke každému kocourovi řekli, jaký je a jaké má potřeby – jestli je spíš samotář nebo jestli vyhledává společnost, takže jsme se na to vždycky nějak připravili, aby ten přechod do nového „doma“ byl co nejmíň stresující. Ale nakonec se vždycky ukázalo, že když jsme si nového člena smečky přinesli domů, tak se začal chovat úplně jinak než v útulku – začali se hned chovat „jako doma“, což bylo pokaždé příjemné překvapení. A je to moc fajn pocit, když vidím, jak jsou u nás spokojení.
Probrali jsme tvoji práci, soukromí. Neprozradil bys na sebe ještě nějakou zajímavost?
Nevím, jestli je tohle úplně zajímavost, která stojí za zmínku, ale dělám takovou aktivitu… Říká se tomu šifrovačky. Začíná to skoro jako vtip. Sejde se banda šílených intelektuálů, matfyzáků, a já… Sbalí si batůžky a vyrazí na celý den, klidně i přes noc, chodit po lese a luštit při tom různé šifry. Celé je to předem připravené. Pamatujete si “šipkovanou”? Hrají to malé děti. Tohle je něco podobného. Přijde se na stanoviště, kde je šifra, šifra se vyřeší a ukáže týmu směr, kam se vydat a hledat další šifru a tak dál. až do cíle. Cílem je dojít do cíle. Někdo soutěží o to, kdo tam dojde první, my se zatím snažíme vůbec do toho cíle dojít.
